Historie dentálních cementů

Obecně jsou to materiály, které tuhnou na principu acidobazické neutralizační reakce. Používají se vestomatologii od 50. let 19. století a nalezly uplatnění jako výplňové materiály (provizorní i trvalé), podložkové, fixační i kořenové. Prvním předchůdcem dentálních cementů byl „Sorelův tmel“ – magneziumchloridový cement (1856), následoval dnešním zinkoxidfosfátovým cementům příbuzný materiál „Dentinagene“ z roku 1877. V roce 1903 připravili Ascher a Steenbock předchůdce silikátového cementu, čímž byla splněna touha po transparentním materiálu použitelném i ve frontálním úseku. Zinkoxideugenolové materiály se začaly používat již od roku 1873 (Chisholm). Jejich důležitou složkou byl hřebíčkový olej (ten používal k tišení bolesti zubů podle dochované receptury již dvorní lékař Fridricha II. Philipp Pfaff v roce 1756). Ve 2. polovině 20. století se objevily nové skupiny cementů – alkalický cement (Dougherty, vyráběn od roku 1960), polykarboxylátový cement (D. C. Smith, 1966) a jako zatím poslední sklopolyalkenoátový cement (Wilson a Kent,1971).