Detailní popis gutaperčy

Používali ji již Číňané a Malajci v době, kdy západní civilizace o ní neměla vůbec tušení. Její jméno je odvozeno od malajského „getah pertja“ (placka, lívanec z lepivé šťávy). Do Evropy byla dovezena v polovině 17. století. Říkalo se jí „mazer wood“ (žilkované dřevo) pro její dřevu podobnou konzistenci a barvu. Ačkoli bylo známo, že ve vodě ohřátá gutaperča je modelovatelná, zůstala dalších 200 let bez praktického využití jako pouhá kuriozita z tropů. Až od roku 1840 se rychle rozšířila v Evropě pod názvem guttapercha. V roce 1848 ji Ernst Werner z firmy Siemens jako první použil k izolaci podmořských telegrafních kabelů. Potom se uplatnila i v jiných oborech, než ji vytlačil kaučuk. Poslední oblastí, kde se gutaperča používala ještě ve 20. století, byl golf – golfové míčky se nazývaly „gutties“.

V zubním lékařství se gutaperča používá téměř 150 let jako provizorní výplňový a otiskovací materiál. Když v roce 1843 vypukla v Novém světě „amalgámová válka“, začal se hledat nový výplňový materiál. Jednu z alternativ navrhoval americký zubní lékař dr. Ase Hill, který smíchal gutaperču s křemenem a živcem. Příprava tohoto materiálu vešla do análů zubního lékařství pod názvem „Hill’s stopping“.

K plnění kořenových kanálků gutaperču poprvé použil a popsal dr. G. A. Bowmann v roce 1867, ale metoda se neprosadila. V roce 1883 použil dr. Safford G. Perry zlatý drát obalený gutaperčou. O čtyři roky později začala firma S. S. White výrobugutaperčových čepů s dřevěným jádrem. Složení současných gutaperčových čepů se liší podle výrobce: gutaperča 19^45 %, ZnO 33-61 %, vosk nebo pryskyřice 1-4 %, sírany těžkých kovů (např. BaS04) 1,5-31 %. Byly vyráběny modifikace gutaperči rozpuštěné v chloroformu či eukalyptovém oleji (chloroperča, eukaperča).

Zatímco použití gutaperči jako provizorní výplně postupně vymizelo (gutaperča nezajišťuje hermetický uzávěr), její použití v endodoncii zatím nebylo překonáno.