Klinické příznaky

Může být mírný nebo může nemoc probíhat asymptomaticky, případně pod obrazem virózy. Virové příznaky jsou eventuálně provázeny dyspeptickým syndromem, únavou, tlakem v pravém podžebří, někdy artralgiemi. Brzy se projeví ikterus a tmavé zbarvení moči a světlé zbarvení stolice. Možné jsou však i anikterické formy. Vždy nacházíme hepatomegalii s palpační bolestivostí.

Diagnózu potvrdí jaterní zkoušky, vyšetření moče na žlučová barviva, sérologické vyšetření (panel hepatitid). Průkaz IgM protilátek svědčí pro infekci v průběhu 8 týdnů, IgG zůstávají pozitivní i několik roků. Některými testy lze prokázat nejen infekci, ale i infekčnost postiženého nebo replikaci viru (PCR DNA a jiná vyšetření).

Diferenciální diagnóza

Odlišujeme jiné hyperbilirubinemie a alterace jaterního parenchymu různého původu (např. toxiny, léky, městnání v játrech při kardiálním onemocnění apod.). Někdy nás laboratorní nález vede k nutnosti ultrazvukového vyšetření, kde můžeme mj. prokázat steatózu, která nemá virový původ (vliv alkoholu, obezity, diabetes mellitus, malnutrice, intoxikací, po parenterální výživě). Jinak se ultrazvuk (sonografie) používá v diferenciální diagnóze hepatomegalii běžně. Někdy musíme vyšetřit játra biopticky. Polékové hepatitidy mívají často nejen alteraci transamináz, ale i cholestatických enzymů (intrahepatální cholestáza) tj. ALP aGMT.

Léčba akutní hepatitidy

Spočívá v klidovém režimu, dietě, někdy hepatoprotektivy. Pacient musí být hospitalizován na infekčním oddělení.

Chronická hepatitida

Vzniká nejčastěji po parenterálně vzniklých infekcích a ohrožuje pacienta přechodem do cirhózy, eventuálně karcinomu (zvláště hepatitidy B a C). Základní vyšetření má být doplněno o biopsii, eventuálně laparoskopii. Průběh je chronický, kontroly aktivity jsou nutné.

Léčba

V současnosti je u některých možná léčba interferonem alfa a některými antivirovými látkami s úspěšností zastavení aktivity v 30-50 %.