Kost tedy naléhá na implantát přímo, bez jakékoli mezivrstvy viditelné optickým mikroskopem, a ukotvení je ankylotické.

Oseointegrací objevil v 50. letech 20. století Švéd Per-Ingvar Bránemark, nejvýznamnější osobnost moderní dentální implantologie. Oseointegrace zajišťuje v principu neomezenou životnost implantátu a jeho využití ve všech čtyřech základních implantologických indikacích (viz dentální implantáty). Implantát určený k oseointegrací musí být zaveden podle přesně definovaného operačního protokolu jednoúčelovým zaváděcím instrumentáriem. Tím se zajistí, že stěny kostního lože jsou s implantátem přísně kongruentní a tepelně i mechanicky nepoškozené.

Komplikace oseointegrace

Jestliže k oseointegraci během vhojovacího období nedojde, implantát lze z kosti snadno vyjmout a hovoříme o primárním selhání. Příčinou je nadměrný vývin tepla při preparaci, případně nepřesně vypreparované kostní lože, nedostatečná primární stabilita fixtury, celková choroba (např. diabetes mellitus), medikace (kortikosteroidy) nebo nedostatečná sterilita výkonu. Pokud je implantát vyloučen, explantován či z různých důvodů nefunkční až po zatížení suprakonstrukcí, jde o selhání sekundární. Nejčastěji jej způsobí periimplantitís.

Fibrointegrace

Protipól oseointegrace tvoří fíbrointegrace, kdy je mezi implantátem a kostí vmezeřena tenká vrstva vaziva. Fíbrointegrace je typická pro jednodobé čepelkové implantáty. Omezí jejich životnost, ale dovolí je spojit společnou suprakonstrukcí se zuby s oslabeným parodontem.