Typy dentálních implantátů

Z historického hlediska existuje mnoho různých typů dentálních implantátů, avšak v praxi se využívá jen několika z nich. Nejvýznamnější jsou implantáty válcové, jejichž hlavní předností je principiálně neomezená životnost a široká indikace. Čepelkové implantáty se používají méně často, ale velmi vhodně svými vlastnostmi válcové implantáty doplňují. Na některých pracovištích se do interforaminální oblasti bezzubé mandibuly zavádějí transmandibulární implantáty, tvořené konstrukcí perforující čelist v celé její výšce. Setkat se můžeme s bikortikálními šrouby v podobě dlouhých štíhlých vrutů, které jsou svým hrotem fixovány v hraně mandibuly či v kompakte lemující čelistní nebo nosní dutinu. Všechny tyto implantáty patří mezi nitrokostní. Výjimečně jsou indikovány implantáty subperiostální, jejichž široce extendovaná konstrukce je umístěná mezi periostem a alveolární kostí. Specifickou problematiku tvoří transdentální implantáty, sloužící k fixaci uvolněných zubů.

Indikace dentálních implantátů

Ztráta jednoho zubu, zkrácený zubní oblouk, velká mezera (tj. mezera po ztrátě alespoň dvou sousedních zubů) a bezzubá čelist. Indikační šíře tedy zahrnuje veškeré defekty chrupu.

Kontraindikace dentálních implantátů

Nejvýznamnější je nedostatečná hygienická péče o dutinu ústní, dekompenzo-vaný nebo inzulínem léčený diabetes mellitus, vážná (i medikamentózně navozená) porucha hemokoagulace, celkové podávání kortikoidů, do určité míry iradiace čelistí v anamnéze, osteoporóza, tyreotoxikóza a mnoho dalších méně frekventovaných stavů a chorob. Implantovat lze krátce před ukončením růstu obličejového skeletu, tj. přibližně od 16 let u dívek a od 18 let u chlapců. Směrem nahoru není věk omezen. Implantaci často brání nedostatečná nabídka kosti, avšak téměř vždy lze objem alveolu zvětšit některým z augmentačních postupů.

Materiál pro výrobu implantátů je uniformní – v převážné většině se používá titan nebo jeho slitiny.