Válcový implantát je nejvíce používaný a v odborné literatuře nejlépe dokumentovaný. Poprvé jej zavedl v roce 1965 Švéd P.I. Branemark. Implantát je vyrobený z titanu, méně často z titanové slitiny. Typicky se skládá z nitrokostní části, neboli fixtury a z intraorální části – abutmentu či pilíře, k němuž se fixuje suprakonstrukce. Vhojuje se oseointegraci, je proto charakterizován ankylotickým spojením s kostí a principiálně neomezenou životností. Fixtura má tvar válce nebo šroubu (implantát šroubový) o průměru kolem 4 mm a délky od 8 do 16 mm. Pro zkvalitnění oseointegrace bývá povrch fixtury speciálně upraven (např. pískováním, plazmováním nebo různými chemickými postupy), někdy je potažen tenkou hydroxyapatitovou vrstvou (implantát povlakovaný).

Válcové implantáty se zavádějí (inzerují) ve dvou dobách. Při první chirurgické fázi se implantuje pouze fixtura. Během vhojovacího období, trvajícího v mandibule 3-4 měsíce a v maxile 6 měsíců, dojde k oseointegraci. Následuje druhá chirurgická fáze, při které je fixtura titanovým vhojovacím válečkem spojena s dutinou ústní. Kolem válečku se přibližně za 2 týdny vytvoří slizniční manžeta. Poté se vhojovací váleček nahradí abutmentem a zhotoví se suprakonstrukce.

Válcové implantáty se obvykle zavádějí do „plné kosti“, tj. do zcela zhojené extrakční rány, kterou můžeme očekávat přibližně za rok po ztrátě zubu (odložená implantace). Z praktických důvodů se stále více prosazuje implantace bezprostředně nebo za několik týdnů po ztrátě zubu (okamžitá implantace, odložená okamžitá implantace).

Válcové implantáty se jako jediné používají ve všech čtyřech základních indikacích dentálních implantátů, kromě toho mohou sloužit k fixaci epitéz nebo jako pilíř ve fixní ortodoncii. Jsou velmi citlivé na techniku inzerce, kvalitu suprakonstrukce a na ústní hygienu, dlouhodobé výsledky jsou však vynikající. Úspěšnost se po deseti letech funkce pohybu je mezi 80-98 %. Vždy je vyšší v mandibule než v maxile.