Účast dědičnosti je prokázána jen u některých forem. V etiologii se spíše uplatňují nejrůznější vlivy vnitřní i zevní (zlozvyky).

Charakteristickým znakem je protruze horních frontálních zubů (velký řezákový schůdek) i alveolárního výběžku a malá apikální báze horní čelisti. Častá je kombinace s hlubokým skusem, při němž jsou dolní frontální zuby v supraokluzi. Někdy zúžení maxily způsobuje stěsnání zubů v postranních úsecích. Velký řezákový schůdek může vzniknout nejen antepozicí maxily, ale i retropozicí mandibuly nebo jejím zmenšením (mikrogenií).

Změny v konfiguraci obličeje nemusí být nápadné. Mírná protruze zubů a horního rtu, zvláště u žen, neruší. U těžkých forem však velká prominence celého nazomaxilárního komplexu a posteriomě sešikmený obličej s dozadu ustupující bradou působí esteticky rušivě. K tomu často přistupuje krátký horní ret, nedostatečný uzávěr rtů, někdy i everze dolního rtu a prohloubení labiomentální rýhy.

Mnoho postižených lze úspěšně léčit v období růstu ortodontickými metodami. Po skončení růstu je možno protruzi frontálního úseku léčit chirurgic-koortodontickým postupem, nejčatěji kortikotomií s následnou ortodontickou terapií a retencí nového postavení. U dospělých osob se změnami parodontu je indikována protetická nebo chirurgickoprotetická léčba. Těžké vady, u nichž ortodontická terapie neuspěla, jsou indikací k chirurgické korekci. Její plánování musí být velmi pečlivé, protože úprava okluzních vztahů nepřináší vždy žádoucí kosmetický efekt, naopak někdy způsobí zhoršení profilové linie. Proto jsou často nutné komplikované, více etapové postupy, eventuálně na obou čelistech, nebo i kompromisní řešení ve prospěch estetiky.