G

Gnatologie

Gnatologie (nauka o čelistech) je rozsáhlý obor. Zabývá se morfologií a fyziologií orofaciální soustavy, studuje vztahy mezi stavbou a funkcí, hledá hranice mezi normálním a patologickým stavem celého systému.

GNATOLOGIE

Gnatologické poznatky pomáhají při prevenci ve všech oblastech stomatologie a jsou využívány při terapii poruch celého orofaciálního systému. Gnatologie popisuje morfologii žvýkacího ústrojí, zabývá se jeho biomechanikou, statikou a dynamikou dolní čelisti, uspořádáním a funkcí žvýkací plochy zubních oblouků. Gnatologie dále charakterizuje žvýkací svalstvo, čelistní klouby a proces zpracování sousta. Další oblast gnatologie se zabývá poruchami vzájemných vztahů žvýkacích ploch, čelistních kloubů a žvýkacích svalů. Teoretické poznatky gnatologie prakticky uplatňuje při protetické rehabilitaci chrupu. Využívá speciální přístroje a pomůcky: obličejové oblouky, pantografy, kineziografy a čelistní simulátory. Z těchto přístrojů jsou nejčastěji používány artikulátory při konstrukci fixních a snímatelných náhrad. Gnatologie podává návod, jak racionálně postupovat při rekonstrukci mezičelistních vztahů, jak plánovat vhodné typy zubních náhrad s ohledem na přenos žvýkacího tlaku, doporučuje postup při funkční modelaci žvýkací plochy a poskytuje vzorce pro výběr umělých hrbolkových zubů. Gnatologie uvádí přípustné diference mezi přirozeným a umělým chrupem ve fixní a snímatelné protetice.

FUNKCE STOMATOGNÁTNÍHO SYSTÉMU

Základní funkcí stomatognátního systému je žvýkání – oddělení a rozmělnění sousta. Zpracování potravy je závislé především na pohyblivosti dolní čelisti a prostorovém uspořádání zubů. V odborné literatuře se gnatologické termíny značně odlišují a v názorech autorů jsou velké rozdíly.

 

ZÁKLADNÍ POJMY GNATOLOGIE

Následující základní gnatologické termíny stručně charakterizují podstatu problematiky gnatologie.

 

Deprese (abdukce) a elevace (addukce) dolní čelisti
Jedná se o pohyby dolní čelisti, které jsou kombinací rotačního a translačního pohybu.

 

Protruzní a retruzní pohyb
Kloubní hlavice postupují po podélné kloubní dráze (na tuberculum articulare) s průměrným sklonem 33°.

 

Laterotruzní pohyb (laterální exkurze)

Pohyb stranou je velmi složitý vzhledem k anatomickému uspořádání čelistního kloubu. Strana, ke které mandibula vybočuje, se nazývá pracovní, protilehlá strana balanční. Na pracovní straně jsou laterální zuby v kontaktu, na balanční se nedotýkají – hovoříme o příčném Christensenově fenoménu. Kloubní hlavice na pracovní straně mírně rotuje kolem své podélné osy a sestupuje 1–2 mm dorzálně. Vykonává Bennettův pohyb. Na balanční straně kloubní hlavice se pohybuje ventrálně, kaudálně a mediálně – postupuje po příčné kloubní dráze, označované jako Bennettova dráha. Ta svírá se sagitální rovinou Bennettův úhel (11–20°). Vzniká v horizontální rovině.

 

Fischerův úhel (5°)

Úhel mezi sagitální protruzní dráhou a kaudální dráhou kondylu na balanční straně při laterální exkurzi. Probíhá v sagitální rovině.

 

Úhel symfyzní dráhy (šípový úhel)

Úhel tvořený drahami dolního řezákového bodu při laterálních exkurzích mandibuly. Má tvar gotického oblouku.

 

Posseltův prostor

Kuželovitý prostor vymezený pohybem dolního řezákového bodu při maximálních exkurzích mandibuly a maximální depresi.

 

Christensenův fenomén podélný

Je dán rozdílem ve sklonu kloubní dráhy a řezákového vedení. Projevuje se nerovnoměrným oddálením okružních ploch při protruzní exkurzi mandibuly.

 

Bonwillův trojúhelník

Rovnostranný trojúhelník o straně 10,6 cm, spojuje dolní řezákový bod se středy kloubních hlavic. Je základním konstrukčním prvkem artikulátorů.

 

Balkwillův úhel

Úhel mezi rovinou Bonwillova trojúhelníku a rovinou okluze.

 

Řezákové vedení

Pohyb řezací hrany dolních řezáků po palatinální ploše horních řezáků při protruzní a retruzní exkurzi mandibuly.

 

Špičákové vedení

Zastavuje příčné řezákové vedení, funguje jako „špičáková ochrana“ chrupu. Špičáky vedou dolní čelist do centrální okluze.

 

Hrbolkové vedení

Pohyb hrbolků dolních premolárů a molárů po hrbolcích antagonistů. Jedná se o svahy, lišty a valy. Pohyb probíhá po šikmých drahách meziobukálně a distobukálně, činí 2–3 mm.

 

Artikulační jednotka

Umožňuje mediální tření, je tvořena kontaktem hrbolku s protilehlou rýhou nebo dotykem korespondujících vodicích plošek molárů.

 

Parafunkce

Nevědomé, opakované a nepřirozené pohyby mandibuly.

 

POLOHY DOLNÍ ČELISTI

Centrální poloha

Poloha mandibuly, při které jsou kloubní kondyly v zenitové poloze (v centrálním vztahu), tato poloha nastává samovolně při polknutí. Centrální polohu obvykle vyhledává stomatolog při rekonstrukci mezičelistních vztahů.

 

Habituální poloha (obvyklá)

Kondyly jsou ve vysoké ventrální pozici, mandibula se do této polohy dostává samovolně z klidové polohy nebo na konci žvýkání. Přibližně v 10 % je centrální poloha totožná s habituální.

 

Klidová poloha

Při této poloze mandibuly nejsou zuby v kontaktu, dolní řezákový bod se nachází asi 2–7 mm (klidová skusová mezera) pod horním řezákovým bodem. Mandibula se nachází pod polohou habituální. Její kondyly jsou v nízké ventrální pozici. Dráha, kterou mandibula vykoná z habituální do klidové polohy, se nazývá volná dráha. V kloubech nastává šarnýrový pohyb.

 

Výška skusu

Skusová vzdálenost mezi alveolárními výběžky v centrální poloze mandibuly.

 

Klidová skusová mezera (interokluzní fyziologická mezera)

Je vzdálenost mezi zubními oblouky 2–7 mm při klidové poloze mandibuly.

 

Protruze

Mandibula se nachází ventrálně od habituální polohy.

 

Retruze

Mandibula se nachází dorzálně od habituální polohy. Je vymezena maximálním napětím kloubních vazů – lig. laterale. Retrudovaná poloha mandibuly je někdy v literatuře doporučována jako referenční poloha při rekonstrukci mezičelistních vztahů. Tato poloha je v přirozeném chrupu využívána pouze při zpracování velmi tuhých soust. Je nezávislá na přítomnosti zubů a je poměrně snadno reprodukovatelná. Vyhledání této krajní polohy dolní čelisti je dobré pro orientaci při stanovení mezičelistních vztahů, ale sestavení umělého chrupu v této poloze je pro žvýkací aparát (kloub) nefyziologické. Skusové šablony proto spojujeme v centrální, respektive habituální poloze.

 

Laterotruze

Poloha mandibuly laterálně od habituální polohy.

 

Fonační postavení mandibuly

Liší se při vyslovování různých hlásek – „S“ (sykavková nejužší fonační mezera), „M“, „N“ (mandibula je v klidové poloze), „O“, „A“ (nejširší fonační mezera), „F“ (hrany horních řezáků se dotýkají dolního rtu).

 

Pracovní postavení

Mandibula se nachází v protruzním nebo laterotruzním postavení (poloze).

 

OKLUZE A ARTIKULACE

Okluze žvýkacích ploch je každý vertikální kontakt antagonistů.

 

Statická okluze (dříve pouze okluze)

Každý statický kontakt antagonistů, žvýkacích ploch zubních oblouků.

 

Dynamická okluze (dříve artikulace)

Pohybová okluze žvýkacích ploch při exkurzích dolní čelisti.

 

Okluzní postavení

 

Nastává při kontaktu zubů. Rozlišujeme centrální okluzi (dána maximální interkuspidací zubů při symetrické poloze mandibuly), habituální okluzi (jedná se o získanou individuální polohu čelisti rovněž s maximální interkuspidací) a terminální okluzi (jde o pozici s maximálním dotykem zubů bez ohledu na polohu mandibuly).

 

Dynamická okluze umělých zubů

Existuje oboustranně balancující, jednostranně balancující a okluze frontální ochrany.

 

Volná okluze

Dána rozdílem 0,3–0,8 mm mezi centrální okluzi a centrálním vztahem.

 

Okluzní pole

Vytvořeno pohybem mandibuly z terminální do centrální okluze při dané výšce skusu.

 

Okluzní rovina (protetická definice)

Rovina procházející horním řezákovým bodem a dotýkající se distobukálního hrbolku druhého dolního moláru. Okluzní rovina je rovnoběžná s bipupilární rovinou a s protetickou rovinou (Camperova nazotrageální rovina). Její poloha k obličejovému skeletu je konstantní.

 

Speeova křivka (podélná okluzní křivka)

Vyjadřuje sagitální zakřivení zubního oblouku směrem kaudálním, napomáhá rovnoměrnému přenosu žvýkací síly na maxilu.

 

Kompenzační křivka

Podobná podélné okluzní křivce, ale u celkových náhrad.

 

Wilsonova (Monsonova) křivka

Příčná okluzní křivka, spojuje hrbolky protilehlých molárů.

 

Opěrné zóny

Protilehlé postavení párů premolárů a molárů, které zajišťuje přirozenou výšku skusu. V přirozeném chrupu rozlišujeme na každé straně jednu premolárovou a jednu molárovou opěrnou zónu, celkem čtyři opěrné zóny. Výška skusu je zajištěna, pokud je na každé straně zachována alespoň jedna opěrná zóna.

 

Náplň gnatologie je velice rozsáhlá a poměrně složitá. Pochopení základních morfologických a fyziologických pojmů a jejich vzájemných funkčních vztahů je však nezbytné pro kvalitní ošetření a rehabilitaci celého maxilofaciálního systému.

Zobrazit komentáře
Chcete dostávat emailové novinky?