Photo 114462867 © Сергей Кучугурный | Dreamstime.com
S

Složení a princip kompozitní výplně

Kompozit je v dnešní době nejpoužívanějším výplňovým materiálem. Je založený na principu kombinace pryskyřičných molekul – organická část, pojivo – a částic prášku mletého skla – část anorganická, plnivo. 

Tyto částice mohou mít různé velikosti a podle toho jsou kompozita rozdělena: makroplnivo, mikro, nano, hybridní. Platí, že čím víc plniva, tím lepší estetika               a mechanické vlastnosti. Plnivo také zajišťuje rentgenovu kontrastnost výplně, aby byla výplň vidět na rentgenu.

Pojivo a plnivo spojují sloučeniny, kterým se říká silany, a v materiálu se dále nachází konzervační látky a iniciátory tuhnutí. Převážná většina kompozitních výplní tuhne pomocí ultrafialového světla vyzařovaného speciální lampou. Existují také kompozita tvrzená chemicky a duálně, ty se ale používají méně často.

Výhody a nevýhody kompozitní výplně

Nespornou výhodou kompozitních materiálů je jejich estetika, proto se využívají ve frontálním úseku chrupu (špičáky a řezáky). Nejsou ale omezené jen na tyto zuby. Kompozit se může použít všude tam, kde jsme schopni zajistit absolutní sucho. Má poměrně vysokou pevnost v tlaku, ustojí tedy i tlak při žvýkání.

Nevýhodou je poměrně náročný postup pro jeho zhotovení. Výplň dále nemá přímou chemickou vazbu k tvrdým zubním tkáním, nepůsobí antimikrobiálně ani nemá léčivé účinky. Díky obsahu pryskyřice během polymerace tj. zesíťování materiálu, které způsobí, že hmota ztuhne a dochází ke kontrakci (smrštění) výplně. Pokud je příliš velká, vzniká spára mezi tvrdými tkáněmi zubu a výplní, což může vést k přetěžování zubu, kdy se žvýkací síly nepřenáší plynule z výplně na zub.

Jak kompozit drží v zubu aneb adhezivní systém

Stomatologie jako taková jde stále dopředu, vývoj kompozitních materiálů nevyjímaje. Přesto základní myšlenka vytvoření vazby mezi vlastním zubem a výplní tak, aby dlouho vydržela v ústech a správně fungovala, je pořád stejná.

Jelikož kompozit nemá přirozenou vazbu s tvrdými zubními tkáněmi, musí být vytvořena uměle. Základem jsou tři komponenty – kyselina (34% ortofosforečná), primer a bond (pryskyřice bez plniva). 

Kyselina naleptá tvrdé tkáně (sklovinu a dentin), čímž odstraní vrstvu vzniklou při preparaci (úlomky, bakterie apod.) a zvětší povrch pro budoucí výplň. Po uplynutí daného času se intenzivně oplachuje. 

Primer slouží k použití na dentin, uzavírá jeho tubuly a umožní spojení dentinu s bondem, které by jinak nevyšlo kvůli odlišným vlastnostem obou povrchů – dentin je hydrofilní, smáčivý; bond je nesmáčivý, hydrofobní.

Bond je nanášen v tenké vrstvě do dokonale vysušeného zubu a následně osvícen. Poté se modeluje samotná kompozitní výplň, nejlépe v šikmých vrstvách, aby byla minimalizována kontrakce. Jelikož kompozitum tuhne až po osvícení, má lékař čas ho vymodelovat. Po ztuhnutí se dá ještě snadno upravit rotačními nástroji.

Pro doplňující informace ohledně tématu kompozitum versus amalgám doporučujeme tento článek.

Leona Držmíšková

Chcete dostávat emailové novinky?